Parrotsfarm - chov papoušků

Nadpis příspěvku vypadá, že Vás chci vzít do pralesů jižní ameriky, ale skutečnost je jiná. Tou volnou přírodou je myšlena třešeň a pár smrků v okolí mého domu za přispění mé neopatrnosti.

Jak ke všemu došlo? Jednoduše, jen jsem podcenil inteligenci a um papoušků, kterým se podařilo vyháknout padací dvířka tak, že cesta ven byla volná.

Jednoho odpoledne jsem přišel z práce domů, první mé kroky jako každý den směřovaly k volierám,dlouze se zadívám do jedné kde byly dvě aratingy tmavohlavé, čtyři fischeráci a čtyři roční aratingy červenolící, vlastně chyba  -   aratingy červenolící byly pryč.

Věřím, že si všichni dokážete představit jak mi v tu chvíli bylo, udělalo se mi černo před očima a proběhla mi celá doba od chvíle co jsem je dovezl do teď, no hrůůůza. Hned jsem začal pátrat co se vlastně stalo. Našel jsem mírně vyklopené dvířka a bylo mi to jasné, ale postupně přicházely drobné pochybnosti. Není přece možné, aby těmi dvířky utekli všichni čtyři největší ptáci, že se neztratil ani jeden fischerák. Tak mnou začalo cloumat podezření  jestli mě někdo nenavštívil.

 Tak jsem s obrovským smutkem vyšel před dům, že to zavolám kamarádovi a najedno z vysokého smrku za domem slyším známé krákrákrá.   Srdce se mi rozbušilo a tak trochu ulevilo, "jsou tady". Ale co teď? Dlouho jsem hleděl do zeleně smrku až se mi je po chvíli podařilo vypátrat, byli tam a všichni. A tak skončil i můj první den začátku lovu arating.

Druhý den jsem skončil dřív v práci, s tím že se pustím do odchytu. Přijel jsem domů v 10 hod. a první kroky vedly ke smrku kde jsem je viděl naposledy. Bohužel po ptácích ani památky, oči jsem si mohl vykoukat. Tak s dalším žalem jsem jsem se s nimi v duchu rozloučil. Přesto jsem trošku doufal že se můžou objevit a tak jsem si nachystal mé první "zbraně" dlouhou asi 6 metrovou tyč na konci namočenou v štěpařském vosku, takovou "maxi vějičku". Moje douufání bylo správné něco po poledni se ozvali a opět z toho smrku a tak jsem vyrazil.

Můj výstup na strom musel vypadat jak z komedie, před sebou tlačím dlouhou tyč, za sebou táhnu kbelík ve kterém jsem měl různé pomůcky které bych mohl potřebovat. Po chvíli jsem se dostal tak do dvou třetin a najednou jsem je uviděl 3- 4 metry nad sebou, seděli vedle sebe všichni čtyři a podřimovali.

Začal jsem konec namočený ve vosku přibližovat směrem k nim, v duchu jsem si říkal, že když byly celou dobu chováni v nevelké voliéře tak nejspíš nebudou dobrými letci. Konečně jsem se přiblížil k jednomu z nich, jak ucítil že se ho něco dotýká podíval se na mě jedním okem "zařval"  a v ten moment mě vyvedli z velkého omylu, vznesli se a kroužily kolem jak vlaštovky. Přes všechny smíšené pocity které jsem měl to byl nádherný pohled. Málo kdo z nás, co chováme papoušky v omezených prostorech voliér, si uvědomuje jak výborní a obratní letci to jsou.

Po chvíli ukázky letecké akrobacie si samozřejmě k mé nelibosti sedli na druhý strom a v tu chvíli mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Uvědomil jsem si, že jinak než do pasti je nechytím. Tím taky skončil druhý den lovu. Zabalil jsem "fidlátka" a slezl ze stromu. Cestu dolů raději popisovat nebudu ale můžu dodat, že mi to trvalo mnohem déle než mojim uprchlíkům.

Bylo mi jasné, že třetí den na svobodě už musí začít mít hlad, tak jsem začal vyrábět velkou sklopnou klec, do večera byla hotová a hned jsem ji šel nainstalovat pod oblíbený smrk, Jako návnadu jsem dal misku s krmením a vodu. Byl přede mnou víkend, tak jsem měl velmi optimistické vyhlídky.

V sobotu ráno mé první kroky vedly ke kleci s krmení, jelikož tu noc hodně pršelo, tak byla miska s krmením spíš tak na koupání než k jídlu. Evidentně tam nikdo nebyl a začalo mi docházet, že past na zemi taky nebude to pravé ořechové. Tak jsem se začal rozhlížet, kde vůbec jsou, po chvilce jsem uslyšel známé pobrukování a kupodivu znělo ze sousedovi třešně, za pár vteřinek jsem je i uviděl jak se ládují třešněmi, později mi došlo, že to byl asi ten rozhodující faktor proč se neztratili, kdyby tam ty třešně nebyly, nejspíš by se vydali hledat krmení jinde.

Rychle mě napadla spásná myšlenka, musím dát nějakou menší past na tu třešeň. Během pár chvil byla vyrobena a společně s budkou na kterou jsem přidělal podestu kde budu sypat krmení jsem je umístil asi doprostřed stromu. Při montáži samozřejmě aratingy přeletěly zpět na smrk, ale já jsem pevně věřil, že se vrátí. V tom jsem uviděl kousek ode mě jednu z nich, hrozně promočenou, nejspíš se špatně schovala o hodně promokla, tu jsem ucítil malou šanci. Natáhl jsem se po ní sítí, pro kterou jsem si došel, ale i přes velké promočení se jí podařilo byť stěží odletět, bohužel jsem si nevšiml kam.

To byl začátek mojí první a naštěstí poslední rány, kterou jsem utrpěl. Asi po čtyřech hodinách vidím, že k nám jde soused s nějakou igelitkou. .....ano byl to on. V tu noc co pršelo bylo navíc i hrozně chladno okolo 5°C tak musel hodně prochladnout, ale ani ve snu bych netušil, že to půjde tak rychle. Tak jsem to "obrečel" ale s o to větším odhodláním jsem šel na lov, lépe řečeno na čekanou.

Sklopná klec byla upravena tak, že se může spustit sama přes nášlapné bidlo, nebo můžu pomoct provázkem nataženým od bidla k úkrytu. Do klece jsem opět nachystal krmení a vodu a přestal jsem sypat k budce. Brzy se tam odvážily, snažil jsem se nebýt zbrklý a proto první návštěva vypadala tak, že tam jeden vlezl,nažral se a odešel, ale věděl jsem že tam chodí. O to veselejší byl můj návrat v pondělí z práce. Už z auta jsem viděl, že jsou padací dvířka dole a při pozornější prohlídce jsem ji uviděl, první chycená samička. V tu chvíli jsem mohl pýchou prasknout a byl jsem přesvědčen, že je dostanu všechny. O dva dny později se stejným způsobem chytil i sameček. Poslední samička si mě však důkladně vychutnávala. Jelikož byla několikrát svědkem spadnutí dvířek, tak byla vůči pasti hodně nedůvěřivá. Proto jsem přistoupil k další lsti. Na past jsem pověsil malou přenosku s chyceným samečkem tak, že na něj bylo vidět jen ze vnitř pasti. Nedůvěra samičky byla ale stále velká, až jsem se nakonec dočkal.

Byl pátek odpoledne, past jsem chodil kontrolovat tak co hodinu. Při poslední kontrole jsem se konečně dočkal. Samička seděla uvnitř, přitisknutá k pletivu sousedícím s přenoskou se samečkem. Vypadala naprosto odevzdaně, jak kdyby mi říkala tak už si mě taky chyť.  Bohužel ale nebyly spadlé dvířka, tak jsem začal pomalu tahat za provázek k padacím dvířkům. Ani jsem nedýchal jak jsem byl napjatý a najednou "cvak" dvířka spadly a s nimi i napjetí a strach, které vystřídala obrovská euforie. Byli doma. Bohužel jen tři, ale i to je obrovský úspěch.

A tak skončil aratingám 10ti denní výlet. Musím jen dodat, že pohled na tyto papoušky lítající kolem vzrostlých smrků byl fascinující a hned jsem si uvědomil o kolik je připravujeme chovem ve volierách a proto se snažme jim dát maximum, ať jim co nejvíce nahradíme ztracenou svobodu. Přeji všem mnoho úspěchů v chovu a co nejmíň "uprchlíků".